Střídavá péče – krok nebo skok směrem k západní Evropě?

Návrh vychází z praxe v západní Evropě a Americe, kde je do střídavé péče svěřováno velké procento dětí (v Německu a Skandinávii až 40%). Podle některých studií je toto uspořádání nejšetrnější k zachování kontinuálního vztahu s oběma rodiči a po rozpadu rodiny snižuje riziko sklonu dětí k závislostem, nízkému sebehodnocení a dalším negativním důsledkům výchovy v neúplné rodině. Je ale úprava zákona ve prospěch střídavé péče, to co zlepší porozvodovou situaci u nás?

Společnost APERIO, která se sólo rodičům dlouhodobě věnuje a sleduje jejich situaci a potřeby, se zeptala odborníků z oblasti psychologie, sociologie a práva na jejich názor na směr, kterým se ubírají navrhované změny zákona.

Co především dítě potřebuje ve výchově? Jako hlavní potřeby, které by měly být za všech okolností splněny, vidí PhDr. Kateřina Stibalová, rodinná psycholožka spolupracující s Aperiem, pozitivní emoční vazbu (kladné přijetí druhým), důslednost, pocit jistoty a bezpečí.
Je toto schopna střídavá péče zajistit? „V ideálním případě ano. Existují ale případy, kdy střídavá péče může natropit mnoho škody ve vývoji dítěte. Samotná střídavá péče je dosud aplikována na rodiny, kde jsou rodiče schopni domluvy. Společný hodnotový žebříček rodičů, společné cíle ve vztahu k dětem, podobná výchova – to jsou prvky, které považuji v aplikaci střídavé péče po rozvodu za zásadní,“ říká Kateřina Stibalová.
V případě, že neshody postojů a zájmů obou rodičů jsou výrazné, vyvolávají v dítěti obrovský tlak. Představa, že dítě by týden trávilo u matky a týden u otce, pokud např. otec chce mít se syna hokejového přeborníka a matka tento názor nesdílí a bojkotuje, je střídavá péče v očích psychologa takřka nepřípustná. Navíc rozvod může být pro jednoho ranou pod pás, může se cítit ublížený. Takový pocit může vést k tomu, že dělá svému bývalému partnerovi naschvály, komentuje nevhodně jeho chování před dětmi, popichuje děti proti němu. Jak by reagovalo dítě ve střídavé péči na dennodenní útoky ze strany jednoho z rodičů proti druhému, si raději ani nepředstavovat.

Potřeby dětí se navíc liší dítě od dítěte. Jako vysloveně problematickou hodnotí Kateřina Stibalová střídavou péči v případě, že se dítě obtížně adaptuje na změny podmínek. Střídavá péče s sebou nese přesuny dítěte z jedné domácnosti do druhé. Děti, které jsou úzkostnější či labilnější, potřebují větší míru jistoty než děti „normální“. Změny prostředí i vychovatelů pro ně mohou být značně zatěžující.

Je patrné, že rodinné prostředí je vývojově rozmanité, nelze tedy paušálně z vrchu určovat. jak pro koho konkrétní systém bude fungovat.
Zároveň střídavá péče není ani v našem právnickém prostředí nic nového.

V čem je problém, když i v současné době zákon střídavou péči umožňuje a ve většině případů je žadatelům o tento způsob nového uspořádání rodiny vyhověno?

Sociolog Marcel Tomášek k tématu střídavé péče říká: „V průběhu sociologických výzkumů se setkávám rodiči, kteří vychovávají děti ve střídavé péči a drtivá většina z nich má volné, flexibilní zaměstnání, které umožňuje rozvrhnout si práci tak, aby v týdnu, kdy je dítě s nimi, měli více volného času. V české společnosti je zatím stále nízká nabídka flexibilních úvazků a pro rodiče je složité sladit práci a rodinu.“. Zastává názor, že změny, které na Západě přišly zdola, není dobré do společnosti dosazovat zákonem shora: „Každá společnost má svůj vývoj.“ dodává Tomášek.
 
JUDr. Jana Seemanová, která v Aperiu  poskytuje právní poradenství pro sólo rodiče, zdůrazňuje: „Stávající legislativa je dostatečná. Již dnes může soud schválit střídavou péči i přes nesouhlas jednoho z rodičů, který nyní nově nemůže být bez dalšího vysvětlení překážkou pro střídavou péči o dítě. Vyplývá to z rozhodnutí Ústavního soudu (ÚS).“. JUDr. Semanová dále říká: „Z legislativního hlediska si myslím, že není dobré jeden způsob výchovy upřednostňovat. Každá situace je individuální a podle toho je třeba k ní přistupovat. V praxi jsem se nesetkala s tím, že by naši rodiče v tomto způsobu výchovy viděli řešení své situace a že by po něm volali. Změny lze doporučit v momentě, kdy o střídavou péči bude větší společenský zájem a ne tento způsob výchovy rodičům nutit zákonem.“

Ze všech názorů vyplývá, že střídavé péči po rozvodu či rozchodu nebrání ani tak nedostačující zákon, jako spíše nedostatečná připravenost společnosti a systému na tento způsob péče. Mužská emancipace ve výchově dětí ještě spontánně nedospěla tak daleko, aby většina cítila potřebu střídavé péče, a je zvláštní se domnívat, že by se tato situace měla zlepšit změnou zákona. Střídavá péče by se pravděpodobně ani poté nestala výrazně oblíbenější. Zaprvé tomu nenahrává situace na pracovním trhu, kde je nedostatek dobře placených flexibilních míst, jež jsou nejvhodnější pro rodiče využívající střídavou péči, zadruhé se ukazuje, že povědomí o tradičním rozdělení rolí v rodině mezi veřejností je tak silné, že většina lidí o střídavou péči nejeví zájem.

Nicméně každoroční počet dětí, kterým dnes mizí z dohledu jeden z rodičů (v českém prostředí zejména otec), je alarmující. K hledání cesty obou rodičů k dítěti mohou napomoci právě rodinní psychologové a mediátoři, kteří pomáhají páru v krizové situaci najít cestu ven.

Podle zkušeností ze zahraničí je nařízená návštěva rodinné poradny, jejímž cílem je obnovení komunikace mezi rodiči, ve výsledku velice užitečná. Rodiče jsou vyzváni k rodičovské zodpovědnosti, kterou dnes často přehrávají pomocí svých advokátů na soudce. Ti však nejsou svým vzděláním způsobilí k rozhodování o tak citlivé věci, jako je uspořádání rodiny. Pod vidinou rozjednaného soudního procesu jsou rodiče motivováni k součinnosti a začínají spolupracovat jako rodiče, ne jako znesváření partneři. Tato cesta by mohla rodičům a soudcům usnadnit informovanou volbu, kterou by se pak častěji mohla stát právě i zmíněná střídavá péče.

Skutečností však zůstává, že střídavá péče je i v ideálním případě jen tím nejméně špatným řešením. V mnoha případech by bylo lepší rozchodu předejít uvědomělejším postojem k partnerství a rodičovství, který vyžaduje i kompromisy v dosahování vlastních cílů a zájmů. To však nelze nařídit žádným zákonem.